Jaký máš vztah ke kočkám?
S kočkami žiju od narození. Vlastně jsme si v rodině kočičáky nikdy nevybírali. Vždycky si nás našli sami. První, mourovatý Murzik, který se mnou spal v mé dětské posteli, si to odvážně sám nakráčel k nám do bytu bez jakéhokoliv svolení. Jednoho zimního rána máma otevřela dveře, uslyšela hlasité „mňau“, a už si to štrádoval do kuchyně. Kdo by měl srdce takového drzouna poslat zpátky do ulic?
Druhý, také mourovatý Murzik (ano, moc fantazie ve výběru jmen jsme neměli), si nás opět našel sám. Vzal to dveřmi ze zahrady a dožadoval se večeře.
Leo, se kterým bydlím v současné době, se o náš názor opět nezajímal. Narodil se v kůlně na zahradě sousedova domu, který stál dlouhou dobu neobydlený. Koťat bylo pět a my, zatímco jsme je krmili přes plot, jsme se několik týdnů nemohli rozhodnout, jestli si necháme všechny, nebo jednoho, nebo dva… nakonec se dospělo k tomu, že někteří členové rodiny na nové zvíře nejsou připravení a s těžkým srdcem jsme se rozhodli nevzít ani jednoho. S pomocí souseda–policisty, jsme pochytali čtyři z pěti a soused je odnesl do útulku, kde pro ně našli nový domov.
Leo byl jediný, který se nechtěl nechat chytit. Denně chodil k zahradním dveřím pro dávku jídla, a jednoho dne prostě pokračoval rovnou do obýváku. Chtěli jsme ho pojmenovat Minelai (z řečtiny „Menelaos“ – „zůstávám“), ale nakonec vyhrál Leopold – podle populární kreslené postavičky 90. let z Ruska.
Jaký je tvůj kocourek Leo?
Leo je opravdový mazel a nehne se ode mě na krok, doprovází mě kamkoliv jdu a žárlí, pokud věnuji čas a energii někomu jinému (třeba příteli). Asi z důvodu hladového období, než jsme ho se sourozenci našli, se vůbec neumí chovat adekvátně, co se týče jídla.
Pokud mu nedejbože dojdou granule a bude půl hodiny bez přísunu jídla, další dávku zhltne, aniž by cokoliv žvýkal. Proto když taková situace občas nastane, krmím ho nejdřív konzervou po lžičkách s většími intervaly a teprve pak dosypávám granule, aby se nenacpal k prasknutí.
Žebrá a krade, a je mu fuk, jestli to je maso nebo brokolice. Pokud se otočíte zády ke stolu, na kterém něco zbylo, můžete se s jídlem rozloučit. Přičemž nevydá ani zvuk a na stůl vyskočí tiše jako ninja, zatímco normálně dupe jako slon. Tady platí stejné pravidlo, jako s dětmi – pokud je příliš ticho, děje se něco podezřelého. Jednou ukradl sousedům z grilovačky klobásu, která byla delší než on sám.
Leo je kocourek mimořádně upovídaný a ticho bývá pouze tehdy, pokud spí na klíně nebo v mém objetí na měkké dece. Jinak komentuje každý krok všech členů rodiny.
Co ti práce kočičí chůvy přináší, splnila tvá očekávání?
Jako realitní makléřka trávím celé dny komunikací s lidmi a mívám z toho občas pořádně nafouklou hlavu. Práci s milovanými zvířaty jsem brala jako možnost vypnout a oddechnout si od lidí. Paradoxně jsem zjistila, že interakce s majiteli zvířete je pro mě stejně důležitá, jako samotný kontakt s kočkami.
Práce chůvy mi přináší hlavně klid duše a možnost poznat různé stránky kočičí povahy. Občas je to ale i fyzicky pořádná makačka a běhání po městě s jistotou nahradí denní porci cvičení, což oceňuji.
Každá práce má svoje pro a proti, i taková snová jako hlídání koček. V něčem má očekávání předčila – například v tom, jak ráda se nakonec bavím s majiteli koček a kolik lidí jsem poznala, i když to pro mě vůbec nebylo účelem.
Ve valné většině si z hlídání odnáším skvělé zážitky a dobrou náladu, když se ale stane že nějaké kočce nesednu a třeba se mnou moc nechce komunikovat, bývám z toho trochu nešťastná. Když se mi ale podaří navázat kontakt s kočkou, která má běžně z cizích lidí obavy a není příliš kontaktní, je to pro mě + 300 % k radosti. V takových případech i majitelé mazlíčků bývají dost nadšení, a to také umocní pozitivní pocity.
Kterou kočičku ze svých stávajících zákazníků máš nejraději a proč?
Mám několik koček, na které se vyloženě těším, a jedním takovým kocourkem je Naru. Je to strašný stydlín, a vylákat ho z úkrytu bylo docela náročné. Ale když už se stalo, měli jsme spolu tolik mazlení, kolik jsem neměla snad ani s jednou kočkou, pokud nepočítám svého Lea. Od Naru jsem po posledním hlídání odcházela se slzami na krajíčku, 5 dnů pro nás bylo strašně málo…
Jaký byl tvůj nejhezčí zážitek při práci kočičí chůvy?
Jedním z mých úplně nejoblíbenějších klientů je další strašpytlík – kocourek Dante. Při prvních návštěvách se s celou kočičí rodinou schovával pod postelí a majitelce jsem posílala jen tři páry svítících očí ve stínu postele. Dante se přestal bát až poté, co jeho „sourozenci“ Sion a Gina začali vycházet pro dobrůtky nebo si hrát. Překvapil mě náhlou odvahou, když už jsem pokusy o komunikaci s ním v podstatě vzdala. Nedokázal se jen dívat, jak si hraju s provázkem s Ginou a prostě musel ven. Hravá duše byla mnohem silnější než strach. Když zjistil, že nejsem nebezpečná, začal předvádět takové kousky, že jsem se musela neustále smát.
Jaký je tvůj tajný tip, jak si získat každou kočku?
Každou kočku si nezískáte. Každá má jinou povahu, a stejně jako s lidmi, s některými si prostě nesednete. V takových případech volím strategii kočce co nejmíň překážet. Co ale platí nejen pro netykavky, ale i pro všechny ostatní, je lepší nechat kočku rozhodnout, zda s vámi vůbec chce kontakt, kdy by měl proběhnout a kolik času bude trvat. Respekt, respekt, a ještě jednou respekt.
