Simona má pod palcem celou agenturu. Hlídá kočky v Praze a v okolí, ale také vyřizuje veškeré objednávky a je v každodenním kontaktu s ostatními chůvami. Stará se o to, aby v agentuře šlapalo vše jak pod drátkách, a aby byly spokojené chůvy i klienti.
Simčo, jak to u tebe všechno začalo a jaké byly tvoje první zkušenosti s kočkami?
Když jsem byla malá, tak jsme na vesnici u domu měli dva kocoury. Kocouři si chodili volně po venku, lovili myši, k jídlu dostávali mlíko s rohlíkem, nebyli vykastrovaní a neměli žádnou veterinární péči. Z mého dnešního hlediska je všechno tohle špatně, ale takhle to bohužel na vesnicích chodívalo a často chodívá dodnes.
Máš nějaký nápad, jak to změnit?
Myslím, že si na to lidi musí přijít sami. Existují programy, které pomáhají lidem financovat kastrace jejich koček, ale nemyslím si, že je to jen o penězích. Jeden pán na vesnici mi řekl, že by přeci nemohl kocourovi udělat něco tak hrozného, jako ho nechat vykastrovat. A u toho si mnul ruce, protože kocour mu domů koťata nepřivede. To, že kocouři zanechají potomky někde jinde a že se jako nevykastrovaní více toulají a hrozí jim tak větší nebezpečí, to lidé nechtějí slyšet. Dokud tito lidé budou kočku považovat jen za schopného lovce myší a ne za člena rodiny, tak se v jejich přístupu nic nezmění.
Je podle tebe pro kočku lepší, když je chována v bytě, kde na ni žádná nebezpečí nečíhají?
Do jisté míry ano. Venku dnes není pro kočky bezpečno – auta, vlaky, psi, lidé, kteří kočky tráví… Na druhou stranu je pobyt venku pro kočky určitě zajímavější než uvnitř bytu. Pokud bych si ale nedokázala zabezpečit zahradu tak, aby mi z ní kočky nechodily na ulici, tak bych je ven nepouštěla. Jako dobrý kompromis mi přijdou venkovní kočičí voliéry.
Představ nám kočky, které s tebou nyní sdílejí jednu domácnost.
Mám pět koček a všechny jsou tak osobité, že bych o každé z nich mohla napsat samostatný článek (a možná to někdy udělám!). Všichni to jsou nalezenci. Sourozenci Emily a Goliáš mi zkřížili cestu jako vyhublá, nemocná koťata před více než devíti lety. Tou dobou jsem moc zkušeností s kočkami neměla, za to jsem měla v hlavě plno předsudků o tom, že jsou kočky falešné nebo že kočky nelze kvůli zápachu chovat v bytě. Ti dva můj pohled na kočky obrátili o 360 stupňů. Ačkoliv mají černou srst, jsou to takoví kočičí andílci, neuvěřitelně hodní a dobrosrdeční.
Před čtyřmi lety mi do cesty vstoupilo (doslova!) černobílé kotě, které jsme později pojmenovali Michelle. Seděla uprostřed silnice mezi vesnicemi se zánětem v očích takovým, že neviděla na krok. Po cestě autem na veterinu se jí očíčka trošku rozlepila. První koho spatřila, byl můj přítel a byla to láska na první pohled. Zanedlouho se z Michellky vyklubalo pěkné torpédo, které začalo trápit naše tenkrát pětileté černoušky. Naštěstí se jako řízením osudu asi po třech měsících objevil černobílý kocourek Tedík. Jako odrostlejší kotě měl na rozdíl od černoušků chuť si hrát s Michelle, a tak u nás doma zase zavládla harmonie. Dlouho to vypadalo, že takhle je moje kočičí smečka kompletní. Jenže v létě 2019 jsem domů přinesla kocourka Franka, kterého jsem našla zraněného po srážce s autem. Nepodařilo se mi najít jeho původní majitele a vzhledem k tomu, že je černý a já mám pro černé kočky slabost, tak u mě zůstal natrvalo.
Můžeš tedy nějak popsat svůj nynější vztah ke kočkám?
Nechci, aby to znělo jako klišé, ale já kočky prostě miluju. Mám velmi pozitivní vztah téměř ke všem zvířatům a všechny bych měla nejradši doma 🙂 Ale s kočkami je to ještě o trošku jiné. Opravdu mi přirostly k srdci a už dlouho sním o vlastním kočičím útulku. Myslím, že právě kočkám ze všech zvířat rozumím nejlépe, a to také díky tomu, že jsem o nich přečetla už hromadu knih.
Co si myslíš o kočičí povaze?
Myslím si, že kočky jsou dobrácká zvířata. I když kočka škrábe a syčí a chová se zle, nikdy ji neodsuzuji, ale hledám příčinu jejího chování. Kočka není zlá jen tak pro nic za nic, ale proto, že je nešťastná, a na nás lidech je, abychom ji udělali zase šťastnou.
Jaké je tvoje nejoblíbenější kočičí plemeno?
Mým nejoblíbenějším plemenem je jednoznačně obyčejná kočka evropská. Miluju jejich rozmanitost, ať už vzhledovou, tak povahovou. Jsem zastánkyně hesla „Nekupuj, adoptuj!“, takže bych jinou než zachráněnou nebo adoptovanou kočku z útulku ani nechtěla. Během své práce s kočkami jsem ale poznala různá kočičí plemena a i mezi nimi jsem si našla své oblíbence. Nejvíce jsem se zamilovala do nahatých sphynxů.
Mohla bys nějak shrnout zkušenosti, které jsi prací s kočkami získala?
S kočkami intenzivně pracuju a důkladně je studuju od roku 2017. Pořád je ale co se učit. Možná si někdo myslí, že práce kočičí chůvy je banální, že stačí kočku nakrmit, vyčistit jí záchůdek a je to. Já se ale vždycky snažím kočce co nejlépe porozumět, strávit s ní čas tak, jak je to pro ni nejpříjemnější a tím jí ulehčit dobu, kdy s ní není její páníček. Zvlášť pro bytovou kočku, která je jediným zvířetem v domácnosti, může být odjezd páníčků na dovolenou velmi frustrující.
A jaký je tvůj nejsilnější kočičí zážitek?
To jsou ta hlídání, na jejichž začátku vám klient řekne, že se jeho kočka bojí cizích lidí a že bude pravděpodobně po celou dobu, kdy budete chodit hlídat, schovaná pod postelí. Vy to ale nevzdáte, postupnými kroky se s kočkou seznamujete, až nakonec můžete klientovi poslat fotku, jak se s vámi kočka mazlí. Když se něco takového povede, tak mě to vždycky dojme. Nebo mám moc ráda práci se starými kočkami. Nejraději vzpomínám na hlídání dvacetiletého slepého kocourka, který už jen ležel u topení a neměl sílu dojít si ani na kočkolit. Byl neuvěřitelně mazlivý a já jsem cítila, že opravdu potřebuje, abych u něj byla, mluvila na něj a hladila ho.
Máš nějaký tajný tip, jak si získat každou kočku?
Nevnucovat se. Spousta koček je společenských a navázání vzájemného vztahu není problém. U těch bázlivějších opatrně zkoumám, co si můžu dovolit a co ne. Některé kočky na vás syčí z půl metru, k některým se můžete přiblížit, ale pohladit se nenechají. Nenechávám se ale odradit, když mi majitelé koček řeknou, že se se mnou kočka bavit nebude. Hlídala jsem třeba jednoho bázlivého kocourka, který se schovával pod peřinou na posteli. První návštěvu jsem za ním přišla a jen jsem na něj vlídně mluvila, ale nemělo to žádný efekt. Druhou návštěvu jsem opatrně odhrnula peřinu a zkusila ho pohladit (to si troufnu jen, když vidím, že kočka není agresivní) a on na to zareagoval tak, že okamžitě vylezl ven a od té doby jsme si spolu užili spoustu mazlení a hraní.
Je vidět, že tě tvoje práce moc baví. Jaké máš ale ještě další koníčky?
Kromě trávení času s mými zvířaty mě baví cestování a poznávání nových míst, čtení nebo třeba jóga. V zimě lyžuju a jezdím na snowboardu.
