Zuzko, řekni nám jaké zkušenosti máš s chovem koček?
Když si mě před lety našlo malé chundelaté nemocné klubíčko, které na mě mňoukalo z popelnice, změnil se mi život. Z klubíčka se vyklubal kocourek Míša, výjimečný společník. Byl zvídavý, velmi chytrý a empatický. Měl velký dar uzdravovat a vždy věděl o pár dnů dříve, než se mi nemoc projevila, kam si lehnout, příst a hřát. Také se mnou rád zpíval a měl velkou škálu vyjadřovacích schopností. Od hlubokého po vysokánský „mňouk“, tři druhy vrnění, vrkání, syčení a bručení. Byl to hlasový talent! Byli jsme spolu hodně provázáni a hodně se mu stýskalo, když jsem byla pryč. I proto jsem se rozhodla pořídit mu kamaráda.
V útulku jsem si vybrala Ríšu. Ríša byl takový malý medvídek. Předchozí majitelé ho zanedbávali tak, že to hraničilo s týráním. Byl zablešený, celý kožich měl plný bolestivých chuchvalců a když ho v útulku vyholili, zjistilo se, že má pod kůží červíky, plíseň a záněty. Byli mu teprve necelé dva roky. V útulku mu věnovali úžasnou péči, takže se z něj stal spokojený kocourek a mohl jít do nového domova – k nám.
Ríša byl oproti Míšovi spíše pecivál, hromotluk, moc toho nenamňoukal, moc rád papal a nejraději se válel na vyhřívaných místech. V té době jsem již dělala dočasnou péči pro útulky a Ríša se projevil jako úžasný kočičí táta. Miloval koťátka, staral se a pečoval o ně s láskou jako o vlastní.
Bohužel, u Míši se v jeho necelých devíti letech projevila nemoc FIP -rozšířené virové onemocnění koček, jehož léčba byla tenkrát prakticky nemožná. Dnes by možná už šanci měl. Míša bohužel této nemoci podlehl velmi rychle a přestože má být FIP nepřenosná, zanedlouho potkala i Ríšu.
Máš nyní nějaké kočičí společníky, kteří ti pomohli zahnat smutek?
Bylo to velmi náročné období. Poté jsem se rozhodla dělat pouze dočasnou péči. Pomáhat mě naplňovalo. Trvalo to však do té doby, než jsem spatřila na stránkách jiného útulku Batmana. Krásný černý huňáč s hnědými odlesky.
Batman je mírný kocourek zbožňující lidské drbání, muchlání, mačkání, mazlení a to naprosto všude a vždycky a nikdy nemá dost. Je mu šest a ještě pořád si hraje jak malé kotě. Má hodně hraček a všechny umí obstarat. Plyšáky, myšičky, hopíky, gumičky, šňůrky, pruty, peříčka, prostě cokoliv a vydrží to pěkně dlouho. Má rád výšky, svůj nadhled na prostorem a situací. Je to pozorovatel. Chodí se mnou pravidelně spát a než si zaleze do pelíšku, musím ho pořádně podrbat. V jídle je střídmý a vybíravý, takže ho musím krmit separátně, aby se vůbec najedl. Nedostal by šanci.
V současnosti mám totiž už kocourky dva. Ten druhý se jmenuje Budy a jakmile jde o jídlo nezná bratra. Kocourek Budy, sirotek nalezený ve vesnici Budov, byl přinesen z útulku Catky do dočasné péče. A protože to bylo miniaturní dvoutýdenní kotě, bylo potřeba ho ještě dokrmovat. Než vyrostl, stihl rozkousat několik kojících lahviček. Nenasytný zloduch a divočák.
Batman ho kupodivu přijal a neobvykle se o něj staral. Původního samotáře, který stojí jen o lidskou společnost, Budy úplně změnil. Jen si občas říkám, jestli toho sám nelituje. Budík (jak mu zdrobněle říkáme), je nevyzpytatelné zvíře. Krom toho, že vyrostl do 7 kg, jsou mu nyní 4 roky a neustále se chová jako puberťák a připravuje Batmanovi různá překvapení. Nicméně když už Budy překračuje hranice, dokáže si zjednat autoritu.
Z jakého důvodu ti jsou kočky tak blízké?
Zvířata obecně mě uvolňují a probouzí ve mně malé dítě. Je to pro mě odpočinek a zároveň vlastně terapie. Chápu tedy proč existují různé terapie se zvířaty. Obzvláště u koček, felinoterapie. Ta mě moc zajímá a mám něco načteno. Je k tomu však důležité povahově vhodné zvíře.
Co ti přináší práce kočičí chůvy?
Radost a poznávání nových kočičích duší. Je to jako s lidmi. Všechny jsou stejné a přesto každá unikátní. Jen se zvířaty je to jednoduší. Jsou na sebe sama většinou hodně napojená, jsou skutečně taková jaká jsou. Takže mi to přináší i to, že se od nich můžu jako člověk hodně učit.
Splnila práce kočičí chůvy tvoje očekávání?
V podstatě ano. Někdy se mi stává, že je těžké dodržet čas určený pro návštěvu, když vidím, že je ho pro kočičku málo. Obecně by se mi líbilo, aby byl čas nafukovací a dalo se stihnout více návštěv. Přejezdy mezi hlídáním ho užírají. S tím se ale nedá moc dělat.
Jseš pro kastraci koček za všech okolností?
Ano, pokud žijí pouze doma, protože takto domestikované zvíře trpí napětím a následnou frustrací. Krom toho, to díky tomu v bytě díky značkování opravdu nevoní.
Ano, pokud zvíře chodí i ven a nebo je pouze venku a žije v prostředí, kde hrozí přemnožení a následné utrpení zvířat. Nesouhlasím s usmrcováním koťat a nesouhlasím s lhostejností.
Ne, pokud má zvíře takové podmínky, kde nehrozí zmíněné situace a samozřejmě pokud záměr mít koťata a starat se o ně je chtěný a láskyplný.
